Aby nám ruce neupadly

návrat na seznam článků     seznam článků

ilustrační obrázek - staré kovářské nástroje Nedávno byl u mě na návštěvě kamarád. Je kantorem na jedné vesnické škole, kde mimo jiné učí žáky i nejrůznější rukodělné práce. Vypravoval mi, jaký odpor žactva se vznesl vůči jeho osobě, když při výrobě několika dírek do dřeva přikázal jejich vyvrtání svidříkem. Naštěstí nedbal argumentací žáků, že použití elektrické vrtačky je zcela nezbytné a kluci se nakonec podvolili. Těžko popsat jejich údiv, když zjistili, že to jde. Ba docela snadno. Práce byla hotova mnohem dříve, než by si ze skříně nachystali vrtačku, rozvinuli a zapojili prodlužovací kabel. Samotné by je to však nikdy nenapadlo. Nejsme stejní jako oni? Nehledáme zbytečně složitá řešení na jednoduché věci?

Roste nám tu počítačová generace, která umí dobře koordinovat pohyby svých končetin, bohužel jen při obsluze klávesnice. Realitu pak usiluje převádět raději do virtuální podoby. Dělat něco rukama - to se jaksi nenosí. Vystřízlivění s velkou ostudou nastává na skautských táborech, kdy tito školáci (třeba při štípání dříví) ohrožují vlastní zdraví i široké okolí. Otázkou je, kde a hlavně s čím se to měli naučit?

Supermarkety praskají ve švech všemožnými patentními mašinkami a zlepšováčky. Vše pro usnadnění a urychlení práce. Elektrickými hoblíky počínaje, přes horní frézky, úhlové, přímé či vibrační brusky, až po přímočaré pilky, svářečky, zvedáky, kompresory a spoustu dalšího zařízení. O motorizované zahradní technice ani nemluvě. Některé výrobky jsou nápadité a dobré. Druhé i přes svůj dokonalý design mají omezenou životnost a s dalšími elektrickými pomocníky se i přes důkladně prostudovaný návod nedomluvíte.

V sortimentu ručního nářadí je však situace přímo tragická. Nástroje jsou ve většině z velmi nekvalitního materiálu. Pokud si s takovým vercajkem hned napoprvé neublížíte, určitě se zapotíte jako koně. Pojem geometrie břitu je pro mnoho výrobců španělská vesnice. A co volba vhodného materiálu? Škoda mluvit, prostě „šufánková ocel“. Proklamované legůry, jako nikl, chróm a vanad jsou často jen reklamním trikem. Ostří či zuby jsou měkké jako bláto, takže se hned otupí nebo naopak překalené a při prvním tahu se ulámou. Drahé kombinační kleště jediným stiskem rozlomíte na dva díly. Proč? Jejich konstruktér nedával ve škole pozor, když se učili o vrubovém namáhání. I léty prověřený nástroj, jakým je obyčejná dřevěná truhlářská rámová pila, doznal nenápadných inovací. Tyto detaily se na něm nechvalně podepsaly a tak vám i on záhy vypoví službu. Maličkost - plíšky, za které je zavěšen pilový list jsou moc tenké, ohnou se a list vypadne. Opravíte-li si to, odporoučí se ukotvení plíšku v rukojeti. Hřebíček je prostě moc tenký. Všechno chce svoje a šizení se dříve či později vymstí.

Vzpomínám s jakou pečlivostí usazoval stařeček klínek z přesušeného akátového dřeva do topůrka sekery. Tak, aby sedělo v oku sekery pevně a stejnoměrně do všech stran. Když jsem se ho ptal, proč si s tím tak hraje a nedá tam za korunu železný kupovaný. Vysvětlil mi, že dřevěný lépe drží. Je prý lehký a tak se při nárazech neuvolňuje. Na každý svůj nástroj měl i svůj fígl. Ať to byly hrábě, rýč, kosa, poříz či dláto. Měl kladívka na hřebíky a jiná, kterými se klepalo na majzlík. Kdybych to spletl, urazil by mi obě ruce. „Všechno chce svoje“ tvrdíval. Byla to pravda, vykoupená potlučenými prsty, krví, potem a letitými zkušenostmi. Když dal naostřený list do rámové pily, s citem napnul a vyrovnal, byla nádhera s takovým nástrojem řezat. Vůbec nevadil ošuntělý vzhled loupajícího se laku se spoustou šrámů. Od širokých dlaní vyleštěná držadla padla do rukou jako ulitá. Stačila síla dvou prstů a pouhé tři tahy, aby se zrodilo prkénko k šuplíku či větev silná jako ruka změnila v úhledné polínko. Tak to bylo se vším. Staré nástroje byly tak šikovně vymyšleny a udělány, že se s nimi pracovalo lehce a snadno. Přitom nebyly ani drahé, ani složité. Řemeslníci si na nic takového nepotrpěli. Rozhodovala životnost a spolehlivost. Čím kratší dláto, obroušenější sekera či natenko vykutý srp - tím lepší. Časté používání svědčilo o oblibě, která naznačovala, že právě tenhle je ze všech nejlepší. Na mnohých výrobcích byla jména výrobců ještě za Rakouska.

Které nářadí z těch dnešních vám vydrží celý život? Člověk aby pohledal. Ani drahý výrobek není spolehlivou zárukou, že vám bude řádně sloužit. Jeho poslání je skončeno, když jej zaplatíte. To, že s ním budete chtít i pracovat se nepředpokládá. Ne, to není nadsázka. Stačí si koupit vrták a podívat se na jeho špičku. Po kalení ho nenabrousili.

A tak se konec konců těm klukům ve školních dílnách ani moc nedivím, že nevěřili ve funkčnost tak prosté věci, jakou je svidřík či nebozez. Co si ale pak počneme, až nám jednou vypnou elektřinu? Budeme ještě umět vzít ty nejobyčejnější nástroje do ruky?

-vl-


zpět na seznam článků