Bezejmenný

návrat na seznam článků     seznam článků

Příběh jako z pohádky - byla jednou jedna malá a malebná vesnička. Na návsi rybníček z kačenami, káčátky a jednou vykotlanou vrbou. Do rybníčku přitékal a na druhém konci zase vytékal, maličký potůček. Nikdy při jarním tání, ani letních bouřkách se nerozvodnil tak, že by někomu ublížil. Nikdy se v něm nikdo neutopil, ani na jeho ledu nohu nezlomil. No bodejť by, když byl hluboký sotva na tři prsty a v létě div divoucí, že nevyschl. Léta si takhle tekl, plynul a nikdo si ho moc nevšímal. Pro vesnické pantáty, jejich hospodyně i děti skotačící na blátivém břehu to byl potok. Prostě jejich potok . Nikdo mu nijak jinak neřekl.

Jednoho dne však přišli do vísky pánové v cylindrech s dřevěnými stativy a velkými rolemi smotaných map. Šlapali v obilí, podivnými mosaznými blýskavými přístroji plašili koně. Kozy a krávy kvůli nim z nervozity přestávaly dojit. Byli to geometři. Zakreslovali krajinu a vše co v ní bylo, pro císaře pána ve Vídni. „ Jak se jmenuje ten váš potok co teče přes náves? “ ptali se. „ Nijak, nemá jméno, “ odpověděli místní. Jenže geometři věděli, že s takovým vysvětlením by se asi císařská kancelář nespokojila. Bylo nařízeno, že věci prostě mít jméno musí. A tak do mapy napsali hezky poněmecku Ortbach , tedy něco jako „místní potok.“

Léta plynula, dějiny se pohnuly a vzaly sebou Rakousko-Uhersko i císaře pána. Přišla doba nová, ryze česká a s ní i snaha zkoncovat s německým pojmenováním v geodetických mapách. Práce nezbytná, úmorná, při které mozek otupí a překládá otrocky vše nač přijde. A tak po vzoru Weissebach - bílý potok , Waldbach - lesní potok , Mühlebach - mlýnský potok , přeložil úředník prvorepublikového kartografického ústavu místní bezejmenný Ortbach jako jako Ortový potok . Zapsal do mapy, otřel hrot pera a bylo vystaráno. Nedlouho potom obyvatelstvo oné vesničky udiveně kroutilo hlavami při debatě se skupinkou turistů: „ Ne to slyšíme poprvé, žijeme tu od narození, ale žádný Ortový potok tady nikde v okolí není, to jste asi zabloudili.

Jenže vodu v potůčku, stejně jako čas nezastavíš, plyne si nezadržitelně dál. Mapy zestárly, staré se zkartovaly a nové vydávaly. „ Prosím tě, co to tady tiskneš za nesmysly, zastav to, “ zahalekal na obsluhu tiskařského stroje kontrolor. „ Máš zde tiskařského šotka. Jaký Ortový potok? Přehodil jsi T a L . Určitě tam má být Orlový potok. Oprav to. “ Novopečnený tiskař se nechtěl hádat se svým šéfem a tak tiskovou předlohu nechal podle rady opravit. Druhý den už stál ve skladě za tiskárnou úhledně srovnaný sloupec nových map. Na všech se skvěl romantický název Orlový potok .

Vystřídaly se režimy, pravidla českého pravopisu zrudla i s těmi, kteří je v praxi prosazovali. Nejen, že jim slovo pionýři znělo lépe než slovo skauti, ale ideologickou inovací prošly také mapy. Měnili názvy ulic, čtvrtí, měst, ale pokoj nedali ani úplně bezvýznamých potůčkům. „ Soudruhu, copak neslyšíte jak to zní divně - Orlový potok. Studený, teplý, šumivý, dejme tomu, ale Orlový? Orel není žádná vlastnost. Opravte to, napište tam potok Orel. Stejně pak nakonec přejmenujeme všechno. Se Sokoly jsme už taky zametli. “ Jak stana rozhodla, tak se taky stalo...

Jednoho dne, dole po proudu, kde se potůček vléval do velké řeky, zahučely motorové pily, pak náklaďáky co odvezly vytěžené klády a nakonec bagry, buldozery a další těžká technika. V údolí se začala stavět přehrada. Když po několika letech příroda milosrdně zakryla tu spoušť, co člověk způsobil v údolí koly náklaďáků a malé stromečky se zazelenaly u zrcadlící se hladiny, přišel čas i na vytištění nových map tohoto kraje. Samozřejmě i s nově zakreslenou přehradou a silničním obchvatem. Vše jak se patří a jak má správně být. Vše, až na ten zpropadený potok Orel. „ Pavlovská blata, Vaškova luka, Výří skála... ...a potok Orel. Ne to nejde. Jako by to sem vůbec nepatřilo, vžyť to láme jazyk. Jo takhle Orlí potok , to by jinak znělo...

Po dlouhé době vysvitlo slunce, dým za posledním ruským vojenským konvojem se rozplynul a ovzduší se pročistilo. Přišlo léto. S ním i prázdniny a dny dovolené. Nad přehradou se po cestě začaly trousit podivné postavy v maskáčích s bágly na zádech. Z údolí stoupal k nebi modrý proužek dýmu. Starousedlíci z vesnice si za humny šuškali, že prý kdosi zahlédl snad i indiánské týpí. „ A tak vítejte v osadě Na Orlím potoku ...

Jenže už dávno dobublal guláš v kotlíku. Stany zmizely. Mladí nemají čas. Odjeli na stáže do zahraničí. Prý až potom, snad někdy jindy. Ale kdo ví, jestli se vůbec někdy vrátí. Co by tu hledali? Opuštěný totem s vytesanými orlími křídly uhnil, padl do podzimního listí a roste na něm choroš. Kamarádství, slušnost a morálka je dávno vyčichlý knižním pojmem. Kdo se ho držel, už dávno vypadl ze hry. Ze sousedního údolí sem nedolétne houkání večerního vlaku. Zrušili ho. Jen vítr sem občas zafouká německé odpadky z bývalého kravína, jediné budovy co zůstala z vytunelovaného zemědělského družstva. Byla cihlová a nešla odvozit do šrotu jako ostatní plechové sklady.

Asi se zase blíží čas změnit mapy. Jak se bude jmenovat potok tentokrát... ?

-vl-


zpět na seznam článků