Cesta krajem netopýrů

návrat na seznam článků     seznam článků

Jsou cesty, jejichž krása a romantika nevyprchá ani po desetiletích. Před dvaceti lety jsem každou neděli odpoledne dojížděl na internát jedovnické průmyslovky. Těžko si představit hezčí projížďku Moravským Krasem. Babí léto, nástup podzimu, bílá zima i nové jaro. Zdánlivě stejné a přece jiné, týden co týden. Autobusová linka přes ty nejzapadlejší vesničky, určená jen pro ty co nespěchají. Vidím to jako dnes:

Když to hrkadlo dorazilo do Boskovic na náměstí, nasoukal jsem se dovnitř se svou objemnou kabelou a s věcmi na celý následující týden. Autobus, kulatý "erťák", s dveřmi co se musely zavírat ručně. Uvnitř řidič, svou postavou ladící k bublinovitému, koženkou tapecírovanému krytu motoru. Poházené mince a pokažený ruční strojek s kličkou na tisknutí jízdenek, vedle něj dírkovací kleštičky. Předložil jsem průkazku na slevu, která oněch deset korun obyčejného jízdného umravnila na tři koruny padesát. Občas někdo přistoupil, ale často jsem byl zpočátku cesty jediným pasažérem. Vytáhl jsem buchtu či štrůdl od mámy, ukousl a nedělní vyhlídková jízda mohla začít.

Autobus se vyškrábal po kočičích hlavách přes náměstí, protáhl uličkou u rezidence a s mocným pofrkáváním brzdil z Jankáče k pivovaru na Bělou. U kapličky nastoupilo několik babek. Přejeli jsme Bělský most, minuli Lasákův mlýn i chaloupky v Podlesí. Potom jsme začali stoupat do Valchováku. Ještě kus cesty před hájenkou musel řidič urputně řadit a kroutit kolečkem clonky chladiče, protože se mu motor v táhlém stoupání začal přehřívat. Končilo září. I když kraj už měnil barvy, bylo ještě krásně teplo a slunečno. Z autobusu bylo vidět hluboko do lesa. Na vrcholu Valchováku se před námi otevřel nádherný výhled do kopců na Žďárnou. Stráně, lesy i louky ozářené odpoledním sluncem. V údolí pod námi se rozprostírala vesnička Valchov s domky rozsypanými podél cesty i na stráních. Dole u obchodu někdo přistoupil, jiný vystoupil. Ale stále nás bylo jen tak "pět a půl". Autobus pokračoval klikatou cestou podél potoka a po chvíli začal stoupat krátkým lesíkem na Žďárnou. Za lesíkem však náhle odbočil k jihu na Němčice. Ty jsem považoval za boskovickou vstupní bránu do Moravského Krasu. Když jsme je projeli, začala se cesta svažovat. Vlevo v poli stojí na vartě zapomenutý větrný mlýn a krajina nepatrně změnila tvář. Jako by bylo cítit ten vápenec pod námi.

Autobus za zvuku motorové brzdy a stálého usikávání kompresoru sjížděl do městečka Sloupu. Zleva se k nám přidružilo údolí říčky Žďárné. Když jsme vyjeli ze smíšeného lesa, objevilo se před námi toto městečko v plné parádě. Proti nám se tyčily věže poutního kostela Panny Marie Bolestné a všude okolo se bělaly strmé vápencové stěny Sloupských skal. Před náměstím přibrala říčka Žďárná svou větší sestru Luhu. Soutokem se z nich stává Sloupský potok. Malé zdržení na zastávce, starší pán nemůže najít v kapse drobné. Motor zahrčel a začínáme se nořit do kraje plného vápence, děr a netopýrů. Kraje ponorných řek, závrtů i tajemných vývěrů. Vše to začíná pár metrů od našeho autobusu.

S novým jménem utíká voda podél strmé skalní stěny, okolo vchodu do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Zdejší jeskyně, to je její práce. Pěnící vody se zavrtávají do Staré skály. Vedle stojí, jako osamělý monument, devatenáctimetrová vápencová skála zvaná Hřebenáč, bílý "sloup", podle něhož se jmenuje obec i jeskyně. Je to zbytek obrovitého dómu, kterému se propadla klenba. Rozhlédnete se a pojednou je údolí suché. Nad říčkou se země slehla. Je tu stále, jen někde pod námi. Poslední cedule "konec obce" a pokračujeme údolím příznačně nazvané Pustý žleb. Právě míjíme jeskyni zvanou Kůlna. V pravěku byla obydlena. Obrovitá jeskyní tlama připomíná, že tu kdysi býval vývěr Sloupského potoka, který pak zase volně plynul údolím a vyhlodal soutěsku dnešního Pustého žlebu. Pak si našel snažší podzemní cestu. Kudy přesně vede, to v tomto okamžiku ještě nikdo netušil. Hned na jeho začátku odbočíme za hotýlkem strmě vlevo vzhůru. Naše cesta uhýbá na náhorní plošinu k Šošuvce. Autobus vychrchlal krátké, ale strmé stoupání. Vlevo jsme nechali cihelné torzo rozbořené vápenky a před námi se rozprostřela pláň polí a luk mezi Sloupem, Šošůvkou, Holštejnem a Ostrovem. Četné závrty a remízky bříz svědčí o stále aktivní podzemní činnosti. Vpravo od cesty, schovaný v lese je největší z nich zvaný Mešiny. Od něj na jih v polích další závrt Doliny a Městikáď. Jsou to zřícené stropy velikých jeskyní.

Zastavujeme na rozcestí u Šošuvky. Vystupuje jakási babka v šátku s těžkým košíkem, který bude vláčet téměř kilometr, přes pole až k dědině na obzoru. V té době ještě nikdo z nás netuší, že pod touhle náhorní rovinou, sotva půl kilometru od nás na jih, se odehrává jeden z nejzajímavějších speleologických divů. V křivolakých chodbách, dómech a šachtách Amatérské jeskyně hučí vody Punky a Bílé vody, aby spatřily světlo světa až u Macochy. A ještě se tam někde kříží s vodami Lopače, Krásenského potoka a snad i Domínky. Sjíždíme s náhorní roviny, na levé straně míjíme Židův závrt a kousek dál i druhou vápenku. Mírná pravotočivá zatáčka nás obrací k jihu a silnice se zařízne do údolí. Před námi je křižovatka U kaštanu a u ní pokřivená zastávka. Mohutný kaštan se svým obrovitým kmenem a rozložitou korunou má nejmíň tři sta let. Vznosný a vážný kmet. Pamětník pěších tuláků, vozků i prvních automobilů. Široko daleko byste jiný nenašli. Jeho dny jsou sečteny. Za pár let se do jeho kmene zakousnou zuby motorové pily. On to však neví a tak se v klidu chystá na přicházející podzim. Autobusák vyhodí blinkr, hrčící bedna zatočí na Holštejn a kaštany zakřupou pod pneumatikami. Cesta se ponoří do temného lesa. Ve skále po pravé straně upoutají pohled rezivá dvířka. Za války tam byla zbrojní továrna, dnes tam dozrává plísňový sýr.

Vlevo od cesty se začalo údolí prohlubovat. Kdesi tam dole hlodá Bílá voda. Jeskyně Pilová dáma, Ledová chodba, Spirálka a Třináctka teprve čekají na své místo v mapách. Ještě půl kilometru a jsme u Staré a Nové Rasovny. Ze silnice ale není nic vidět. Náš autobus bez zájmu minul toto pochmurné místo a projel rozcestím u Holštejna. Dál pokračujeme do Lipovce. Vlevo od nás se kroutí a svíjí jeden z drobných přítoků Bílé vody. Skotačí po desítkách jezů zahrádkami domků. Zdánlivě bez vody, ale jen do prvních dešťů. Autobus se otáčí u přístřešku před hospodou. Nikdo zde však nečeká, ani nevystupuje. Zbytečná zajížďka. Vracíme se zpět ke kaštanu. A stále dolů do Ostrova u Macochy. Správně by se měl jmenovat Ostroh, podle skal co se tu tyčí. Údolíčko přibírá z východního lesa potůček Lopač a někde pod námi prosakuje Domínka. Ještě před koncem dědiny mizí potůček kamsi do díry. Stejně tak jako Krásenský potok kousek odtud na východ. Vpravo na skále ční k nebesům lopatky větrného mlýna. Vlevo je vchod do jeskyně Balcarka. I to je dílo malého potůčku. Kde je mu však konec? Spatří světlo světa až u Punkevních jeskyní a Malého vývěru.

Náš autobus míjí ceduli dřevěného bufetu a táhlým obloukem pokračuje do druhého údolí. Název Suchý žleb je příznačný. Krajina jako z filmového zpracování Vinetoua. Skalnatá stěna s bělostnými kameny. Řídké křoviny se zoufale drží v trhlinách. Do strání se zařezávají serpentiny úzké silničky lemované stovkami bílých patníků. Kam se dát? Rozcestník na dně údolí napoví. Vlevo do Vilémovic, rovně přes Skalní mlýn do Blanska, vpravo na horní můstek Macochy. Řidič stočí volant vlevo, s meziplynem přeřadí na dvojku a začne s třesoucím "ertéóčkem" šplhat vzhůru. Jako pavouk se křečovitě drží skály nalevo. Modlíme se ať je v protisměru volno. Stoupáme stále do výšky. Napravo od nás je strmý sráz. Pohled jako z letadla. Kde končí skály a kde začínají mraky? Dlouho se člověk nekochá, už jsme nahoře. Po levé straně se černá otvor Smrtní jeskyně a už jsme ve Vilémovicích. Obec stojí v prudkém kopci a náš autobusák má při odjezdu ze zastávky potíže. Spojka cuká, mám z toho žaludek na vodě. Buchta v něm se mi otočila napříč.

Nad Vilémovicemi nás čeká další rozcestí. Odbočujeme na Krásensko. Malá víska, ale kostelík tu mají pěkný. Nikdo nenastupuje, ani nevystupuje a tak pokračujeme až do Kotvrdovic. Řidič musí zajet doprostřed vesnice, otočit se a zase zpět. Nabral tam dva vláčnější důchodce a vyjel stejnou cestou po které jsme přijeli. Za hlučného hlaholu podnapilých ubývají poslední tři kilometry do Jedovnic. Do dálky ční komín s čapím hnízdem i věž kostela Petra a Pavla. Autobus se s natřásáním protáhne uličkou na náměstí a se sykotem zastaví. Po více než hodinovém kodrcání poskládám své roztřesené kosti, poberu své kabele a vykulím se ven. V nohou mi mravenčí. Za mnou, o poznání nemotorněji, vystupují oba veselí strejci. Autobusák otočí ceduli, vysype popelník vajglů na kostkovanou cestu, zabouchne dveře prázdného autobusu a plechová krabice zmizí z jedovnického náměstí směrem k Chaloupkám.

Výlet skončil. A mě před těmi osumadvaceti lety nezbylo nic jiného, než popadnout kabele za uši a vydat se úzkou uličkou z náměstí vzhůru ke škole.

-vl-


zpět na seznam článků