Deset minut po dvanácté

návrat na seznam článků     seznam článků

ilustrační obrázek - v zapadlých vesničkách topit dřevem ještě nezapomněli. Tlaková výše nad Azorskými ostrovy - kdysi záruka sluníčka pro nastávající dovolenou. Už dlouho jsem o ní neslyšel. Posledních pár roků s obavami sledujeme oblohu, hladiny řek i větrnou korouhvičku. Léta fungující modely počasí, převládající směry proudění i obvyklá poloha tlakových níží už neplatí. Meteorologické předpovědi čím dál tím častěji varují: "Povodně, vichřice, krupobití." Prostý občan trne, investoři otálejí, pojišťovny nechtějí platit, ceny ohrožených pozemků klesají. Rostliny kvetou předčasně, stěhovaví ptáci zůstávají přes zimu, objevují se cizokrajné druhy hmyzu i nové choroby. Nikoho to nenechá na pochybách, že globální oteplování už je tu. Ani nezaklepalo a bez ohlášení vtrhlo do našeho denního života. To je ale jen začátek nezadržitelných a závažných změn které se na nás chystají. Za všechno může skleníkový efekt a za jeho vznik exponenciální rozvoj naší civilizace.

Co že tak náhle? Co se stalo? Vcelku nic, jen jsme před dvěma sty lety otevřeli Pandořinu skříňku s fosilními palivy. Do té doby se na celé zemi spalovalo pouze dřevo. To je obnovitelným zdrojem. Spálilo se jen to, co vyrostlo. A co rostlo, spotřebovalo produkty z předchozího hoření. Nic se nikde nekoncentrovalo, neukládalo a nežili jsme na dluh. S těžbou uhlí se však začalo spalovat vše, co vyrostlo kdysi dávno. Vypustili jsme Džina z láhve a vracíme tím složení zemské atmosféry o několik milionů let nazpět. Jiná koncentrace plynů v atmosféře, jiná teplota, jiné procesy - naše klima tuto změnu s mírnou setrvačností poslušně kopíruje.

Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že to nejlepší co mohli pro přírodu udělat, bylo, že přebudovali topení na zemní plyn. Jenže ouha, on i zemní plyn je fosilní palivo a pěkně zákeřné. Obláček nad komínkem vašeho domu není jen vodní pára, ale i velký mrak oxidu uhličitého. Proti sousedovi, který topí uhlím je rozdíl pouze v tom, že ten váš oblak skleníkových plynů není očima vidět. Dokonce by se dalo říci, že váš soused je na tom do budoucna o něco lépe. Zemní plyn provází ruku v ruce těžbu ropy. Zlí jazykové však odhadují její zásoby na pouhých 40 až 60 let. Dlouho se tedy z plynového tepla radovat nebudeme. Tak, jak ho bude ubývat, ceny porostou a porostou, až si jeho luxus budou moci dovolit jen ti nejbohatší. S ropnými produkty to bude stejné. Je sice možné, že se tu či onde ještě nějaké to nové ložisko najde, ale při neregulovaném rozvoji individuální dopravy stejně dlouho nevydrží. Naštěstí umíme benzín vyrábět i syntetickou cestou - z uhlí. Jeho zásoby se odhadují zhruba na sto let. Zdánlivě historicky překonané palivo se dnes podílí na čtvrtině energie, kterou lidstvo spotřebovává. Ještě že si dokážeme vypěstovat dost řepky, či jiných olejnatých plodin a vyprodukovat tak potřebné množství bionafty. Jenže to by jsme se už dnes museli k našemu zemědělství chovat zcela jinak a netlačit ho ekonomickými nástroji do kouta a k omezování produkce.

Co jiné energie a paliva? O vodíkovém pohonu sice rádi mluvíme jako o nejekologičtějším palivu. Není divu, vždyť jeho spalováním vzniká čistá voda. Přesto je pravděpodobné, že ještě v roce 2050 bude pouze technickou zajímavostí. Jeho ekonomicky přijatelná výroba, skladování a přeprava není dořešená. Stejně tak jako „skladování“ elektřiny. Chtělo by se říci, že lidstvu nakonec stejně nezbude nic jiného, než sestoupit ze své povýšenecké pozice a dát přírodě za pravdu. Přestat si hrát na pány tvorstva a s pokorou se vrátit k přírodním energiím - slunci, vodě, větru a z paliv ke dřevu a slámě z rychle rostoucích plodin.

Vypadá to ale černě a to víc, než si dokážeme připustit. Už dnes se na nás matka příroda zlobí a dává nám to, jak se patří, znát. Než budeme skutečně donuceni přehodnotit svoji energetickou politiku, bude s největší pravděpodobností už pozdě. Meteorologické extrémy, vyskytující se jednou za několik let zažijeme pravděpodobně několikrát do měsíce. I kdyby jsme už dnes začali všemi silami od základu přebudovávat celou infrastrukturu, jak dlouho by to trvalo? Navíc je nemyslitelné, že by se během oněch několika desítek let podařilo změnit smýšlení většiny obyvatel a jejich ekonomické priority. Proč by se měli někteří omezovat? Kvůli těm druhým?

Kolik fosilních paliv ještě budeme muset spálit, aby nám došlo, že jsme si sami zabouchli dveře k využití obnovitelných zdrojů energie? Sami si odpovězte na otázky:

Sadaři či zemědělci by už dnes měli počítat s "třístovkovým pravidlem" - nejpozději za sto let zde bude stejné klima, jaké panuje dnes o tři sta kilometrů jižněji. A na horách se bude dařit i rostlinám, které dnes rostou v nadmořské výšce o tři sta metrů nižší. Jak to však bude pokračovat dál? Nikdo neví. Jediné co by mohlo znít optimisticky je, že planeta Země tohle všechno už zná. Není to pro ni žádná novinka. Když začaly růst obří přesličky a zakládat na první kilogramy uhlí, měla její atmosféra podobný obsah oxidu uhličitého ke kterému nyní směřujeme. Život to přežil. V dávné minulosti leží i odpovědi na otázky co to s námi, jako lidstvem, udělá.
-vl-


Poznámka:
Článek je obsahově poplatný době vzniku r.2001. Jenže vše se vyvíjí, včetně klimatu a poznatků o něm. S nově nabytými poznatky a zkušenostmi musel autor své někdejší závěry o dalším klimatickém vývoji částečně přehodnotit. Změny odstartovaly i některé, byť by pomalé, samoregulační mechanismy, které ve svém konečném důsledku mohou dopady podle prvních pesimistických scénářů poněkud zmírňovat. Ač by text dnes napsal jinak, nechává ho jako určitý obraz své doby v původním znění bez úprav.


zpět na seznam článků