Svět mědi a porcelánu

návrat na seznam článků     seznam článků

ilustrační obrázek:
sloupy drážního telefonu
foto V. Laika, jaro r.2003 Není to tak dlouho co mě popadla romantická touha projet se po létech známou tratí, kterou jsem často v mládí jezdíval. Možná takové pocity taky znáte, vlídné sluníčko vás táhne neodolatelnou silou ven. A když už takový výlet, pak jedině historickým parním vlakem. Naštěstí se takové akce občas pořádají a tak když nadešel zmiňovaný den, stál jsem na perónu malého nádražíčka. Jako kdysi, jen tak s rukama v kapsách a čekal, než se dýchající mašinka objeví v zátočině. Supící a pískající zázrak techniky minulého století zastavil u první koleje. Průvodčí ve stylové uniformě mi prodal jízdenku a já nastoupil do dřeváku třetí třídy. Pohodlně jsem se uvelebil na lavici u okénka. Výpravčí zapískal a můj výlet zahalený do oblaků páry začal. Před okny se mihlo návěstidlo, cinkající přejezd a pak už se vláček ponořil do důvěrně známého údolí. Jiskry vyletovaly z komína, ozvěna odrážela hvizd píšťaly o skaliska a já si s rozkoší vychutnával vzpomínku na dávné časy.
Ale nebylo to ono. Snad jsem dříve viděl svět jinýma očima. Ten kraj ubíhající za okýnkem byl jiný než jsem ho pamatoval. Jakýsi bez života. Že bych tolik zestárl? K rytmickému rachotu kol mi podvědomě cosi chybělo. Už několik kilometrů jsem se usilovně snažil přijít na to, co by to mohlo být...   Když v tom mě to trklo. Před oknem se mihla silueta opuštěného telegrafního sloupu. To je ono, té iluzi chybělo to nekonečné klesání a stoupání zelenavých drátů drážního vedení. Pravidelné míjení dřevěných sloupů s desítkami malých porcelánových izolátorků na rozložitých konzolách. Tu či onde zpestřené atypickým dvojákem, opěrou, kotvou či překřížením.

Kam zmizel ten bizarní porcelánový svět? No jistě - nahradil ho zakopaný kabel. Ten který nežere červotoč a hniloba. Jeho vodiče netrhá námraza, vítr a vyvrácené stromy.
Když do hlubin země takto zmizí provizorní silnoproudé vedení v obytné čtvrti, oddechneme si a s povděkem kvitujeme čisté nebe nad hlavami. Obdobně by srdce estéta pookřálo, kdyby z krajiny zmizely vysoké stožáry dálkového vedení táhnoucího se stovky kilometrů. Když však při rekonstrukci fasád ve stísněných bizarních uličkách historických center našich měst zmizí podivná zapomenutá vedení a dráty, prožíváme stejný pocit jako já v tomto vlaku. Něco notoricky známého a důvěrného se ztratilo. Nevíme co.
Je pravdou, že pojistky "zipovky" se na sloupech špatně vyměňovaly, ramínka s žárovkovým pouličním osvětlením mdle a neúsporně svítila. I požární hlásiče už využívají spolehlivější linky, než stovky konzol osazených kladkami a "červeňáky". Obrovské rámy na střechách poštovních úřadů s mnoha sty "céček" a houští drátů rozbíhající se do všech světových stran jsou dávnou minulostí. Snad jen obecní rozhlas v zapadlé dědině od války stále používá nadzemní vedení s fajkovitými "štajnbuškami" pro spolehlivý přívod ke každému ampliónu. Všechny ty nepotřebné izolátory skončily při rekonstrukci v popelnici. Přitom to nejsou jen bezcenné kusy porcelánu. Na jejich tvaru není vůbec nic náhodného. Nemávejte nad nimi opovržlivě rukou. Každý detail má své opodstatnění. Každý lem a každá drážka. Co to jen dalo v merklínské porcelánce práce a přemýšlení - udělat izolátor tak, aby za deště a mrazu neprobíjel, udržel obrovský tah namrzlých drátů, vibrace ve větru a nepraskal. Musel být hladký, aby se na něm nedržel prach či saze a přesto na něm musely úvazy dobře držet. Což teprve takový úder blesku?
Mnohdy sloužily téměř sto let. Nejsou to jen české výrobky, které se tu a onde ještě sporadicky vyskytují. Siemens, AEG a mnoho dalších věhlasných výrobců z celého světa nám zde po sobě zanechalo stopy. Tak, jak se měnily režimy i jak postupoval pokrok. Na spolehlivosti a funkci celého systému se podílely i různé druhy úchytů, háků, roubíků, svorek a napínáků. Bleskojistky a odrazné cívky byly kapitolou samy pro sebe. Svérázná technologie, která se obešla bez plastů. Vystačila si s kouskem koudele, sádry a fermeží. Odpustíme-li jí neekologicky zadrátované nebe, musíme si přiznat, že byla bezezbytku recyklovatelná.
Tehdejší elektromontéři byli mistři na všechny druhy vazů. Kdo to někdy dělal, potvrdí, že to není jen tak - přivázat drát k izolátoru, aby se při nekonečném houpání ve větru neutrhl. Když už se to stalo, jak přetržené vodiče dokonale spojit? Jednoduchý, dvojitý, zkřížený či třmenový vaz? To už dneska nikomu nic neříká. A což teprve telegrafní spoj "Britania"? Máte pravdu, k čemu by nám ty znalosti dneska byly - na nic. Vždyť máme v zemi optické kabely, internet a bezdrátová spojení přes satelit. I na obyčejná AlFe lana máme dokonalé, továrně vyráběné svorky. Je jen škoda, že svět bude o jednu praktickou znalost chudší.

Zatím co se mi v hlavě honily tyto myšlenky, dojel parní vláček do cíle mé cesty. Brzdy zaskřípěly a do nádražního ticha oddychoval jen parní kompresor. Nezbylo než vystoupit a zamávat cestujícím na další cestu.

ilustrační obrázek:
lahůdka pro sběratele  - izolátory s barevným pruhovým značením a s tzv. suchým místem, kde se daly vodiče dokonale spojit.
© M.Šebík r.2003
Dávno dozněl hvizd píšťaly a já tam ještě pořád stál, dokud se poslední obláček páry na obzoru nerozplynul. Z nádraží jsem odešel zarostlou uličkou mezi dřevěnými skladišti. Ležel tam v kopřivách vyvrácený sloup. Jeho dřevěná pata uhnila a tak bezvládně padl. Určitě pamatoval dobu, kdy tudy s velkou slávou projel první vlak. Střídaly se doby dobré i špatné. Kolik zpráv o vlacích a důležitých hlášení slyšely dráty které nesl? Kolik vichřic v nich zasvištělo? Kolik vlaštovek se tu napodzim houfovalo? Okolo sloupu zbyla jen hromada bílých střepů. Jeden izolátorek to však jako zázrakem přežil. Ukroutil jsem ho a schoval do kapsy. Na památku...

-vl-


zpět na seznam článků