Za svitu magického oka

návrat na seznam článků     seznam článků

ilustrační obrázek - staré radiovybavení Dnes na každém rohu můžete vidět telefonujícího s mobilem nebo slyšet hřmot autorádií i přes zavřené dveře vozu až na ulici. Z historického hlediska to není zase tak dávno co naši dědové se sluchátky na uších lovili vysílání místní stanice na krystalce.

Dřívější zájemce si musel vyřídit koncesi od příslušného úřadu. Když ji obdržel, stačilo již sehnat vhodný kondenzátor, detektor s krystalem leštěnce olovnatého, citlivé sluchátko a nějaký ten drát na navinutí cívky. Ti šikovnější si celé zařízení dokázali postavit sami a ještě je zabudovat do úhledné zdobené dřevěné skříňky. Krystalka nepotřebovala žádné baterie, to byla velká výhoda v oblastech bez proudu. Kdo měl zájem o kvalitnější poslech, musel si pořídit rádio elektronkové. To se v prvopočátcích skládalo z několika dílů. K vlastnímu přijímači s mnoha knoflíky a nahoře umístěnými lampami patřil samostatně stojící amplión s troubou jako od starého gramofonu, sada výměnných cívek, těžký žhavící akumulátor a rozměrná anodová baterie. Zakoupení ani provoz nebyl levný, drahá anodka vydržela nanejvýš rok.

Po elektrifikaci to bylo snažší. Do domácností se začaly šířit nejrůznější dvou- a třílampovky či později superhety z továren Philips, Telefunken, Markofón, Telegrafia, Iron a Electrum. Rádio již nebylo výsadou nejbohatších. Vždyť například i v malé obci Hynkov u Olomouce bylo již v roce 1927 registrováno šest přijímačů, které napájela elektřina z místního mlýna.

Obsluha audionové dvoulampovky nebyla ve srovnáním s dnešními zvyklostmi nic jednoduchého. Mimo přepnutí vlnového rozsahu a vlastní vyladění vysílací stanice bylo nutno ještě správně nastavit odlaďovač, anténní a zpětnou vazbu. Bylo-li vše dobře seřízeno, mělo rádio, díky dřevěné skříňce, velmi příjemný zvuk. Avšak špatně nastavená zpětná vazba dokázala rušit poslech i ostatním posluchačům nepříjemným pískáním. Se superhety takové problémy nebyly, ty měly navíc i zelené „magické“ oko pro přesné ladění.

Dobrodružnější bývalo zřízení pořádné antény. Všechny staré radiopřijímače, krystalky nevyjímaje, musely mít anténu dlouhou alespoň deset metrů, zavěšenou co nejvýše nad zemí. Její instalace byla tak trochu akrobatický výkon. Někde takovou zapomenutou anténu můžete vidět dodnes. Tvoří ji obyčejně vodorovně natažený drát, většinou od komína domu k nějakému osamělému stromu v zahradě nebo na střechu stodoly. Na obou koncích je izolovaný řadou vejčitých porcelánových izolátorků. Jindy zase zůstal po anténě na okenním rámu bakelitový zvoneček bleskojistky, která chránila připojený radiopřijímač před statickou elektřinou.

Pokrok jde kupředu stále rychleji a stará rádia zůstanou v muzeích a u sběratelů. Jen nevím, jestli by ještě ti dnešní kluci, kteří sedí od útlého věku před monitory počítačů, dokázali navinout na krystalku tu správnou cívku.



schema zapojení krystalky použitelné ještě dnes
-vl-


zpět na seznam článků