Petrolejoví pomocníci

návrat na seznam článků     seznam článků

ilustrační obrázek - stabilní naftový motor Slávia 8HP z produkce Bratří Paříků z Napajedel Přes náves projel s tichým bafáním domácí traktorek a točící se setrvačníky upozornily, že jeho majitel použil stařičký stabilní motor Slávia. Je to jeden z nemnoha, který se provozuschopný dochoval do dnešních dnů.

I ony však sehrály svou úlohy v dějinách vesnice. Spolu s těmito stroji se šířil i technický pokrok do zapadlých samot a jejich síla nahrazovala ruční dřinu. Práce tažných koní na žentouru byla namáhavá a točivý výkon nebyl valný. Parní lokomobila o síle desítek koňských sil pohánějící mlátící garnituru vyžadovala mimo zřizovacích nákladů i odborného strojníka s úřední zkouškou pro provoz parního kotle. To si každý hospodář nemohl dovolit. Majitel stabilního motoru topičské zkoušky ani jiné povolení nepotřeboval. Motor byl menší, odpadlo zdlouhavé roztápění kotle. To rozhodovalo o masovém rozšíření.

Téměř každý výrobce zemědělských strojů měl ve svém sortimentu i svůj stabilní motor. Známé značky byly moravský Wikov Prostějov, Ježek Blansko, bratři Paříkové Napajedla, Lorenz Kroměříž, z českých Benz Třebíč, Pařík Praha, Šmolík Příbram, Motor-Union České Budějovice a Svoboda Mladá Boleslav či zahraniční Deutz. Většina výrobců se držela v praxi osvědčeného uspořádání čtyřtaktního motoru s jedním ležatým válcem a vypařovacím chlazením. Jen bratři Paříkové stavěli své motory Slávia vždy stojaté.

Jediným tuzemským výrobcem který soustředil svou pozornost pouze na stabilní motory a zemědělské lokomobily byla Továrna na benzínové motory a slévárna v Kroměříži. Jejím zakladatelem byl Ignác Lorenz roku 1887. V té době se ve firmě vyráběly hospodářské stroje všeho druhu. Teprve až jeho syn Ing. Vladimír Lorenz vyvinul vlastní motory a od roku 1910 na ně soustředil celou výrobní kapacitu závodu. V roce 1930 překročil celkový počet vyrobených motorů 10 000 kusů, na výrobě se podílelo okolo 450 zaměstnanců. Firma vyráběla motory výhradně ležaté, benzínové a petrolejové v různých velikostech. Později také naftové a velké plynosací. Byly pro stacionární montáž na betonovém základu pro pohony mlýnů, pil a dílen, tak i na pojezdovém rámu jako tzv. zemědělské lokomobily pro pohon hospodářských strojů pomocí koženého plochého řemene. Prodávaly se do tuzemska, ale valná část se exportovala. Velkými se poháněly mlátičky a lisy na slámu. Nejvíce rozšířené byly střední a malé stroje o výkonu od tří do šesti koňských sil. To spolehlivě stačilo na řezání dřeva, čerpání vody, močůvky, šrotování obilí, ba i na pohon menší mlátičky. Motory byly velmi úsporné a to i když pomineme láci tehdejšího benzínu. Každý byl opatřen důmyslným samočinným regulátorem a přidával si palivo přesně podle okamžité potřeby. Těžké setrvačníky zajišťovaly pravidelný chod zejména při řezání dřeva, kdy se kláda přeřízla „švunkem“ a stroj nemusel překonávat náhlý odpor.

Doba stabilních motorů a lokomobil minula. Některé byly po znárodnění odvezeny do neelektrifikovaných oblastí Slovenska. Většinou však po zavedení třífázového proudu zůstaly odstavené ve stodole a postupně končily ve šrotu. S nimi i zkušenosti a práce jejich výrobců. Je to škoda. Myslíte, že by dnešní automobilový motor vydržel bez generální opravy pohánět osm let dvanáct hodin denně výkonem 14 koní třeba mlýn?

-vl-


zpět na seznam článků