Osudný rozkaz

návrat na seznam článků     seznam článků

Titanic v předvečer tragédie Je mlhavé ráno, ale téměř celý New York je na nohou. Do přístavu vplouvá největší loď kterou kdy lidstvo postavilo. Vlečena několika remorkéry míjí sochu Svobody a míří k molu. Lidé z její paluby mávají na pozdrav. Není divu, vždyť padl další rekord - nejrychlejší plavba přes Atlantik. Obrovitý kolos se otáčí a každý přihlížející může přečíst jeho jméno - Titanic.

Ne milý čtenáři, nezbláznil jsem se. Klidně se to mohlo stát realitou. Stovky bezvládných těl v chladné vodě, výkřiky, pláč, zmatek a zoufalá panika uprostřed temné noci - nic z toho by se ti dnes, při vyslovení jeho jména nevybavilo. Noviny by psaly o obrovském úspěchu techniky a lidském pokroku, ne o největší námořní tragédii. Co se vlastně dělo oné osudné noci, to nám podrobně ukázali tvůrci několika filmů. Jednu hypotézu však nikdo z nich nevyslovil.

V našem scénáři pomiňme takové "bezvýznamné" detaily, jak je možné, že byl kapitán mimo můstek a opilý, proč loď plula plnou parou vodami plnými ledovců i to, proč nebyla opatřena dostatečně silným čelním reflektorem, když její elektrárna měla výkon víc než 1,5 megawattu.

Vraťme se o desítky let zpět, jen pár vteřin před osudný náraz. Hlídka hlásí ledovec přímo před lodí. Zastupující důstojník vydává rozkaz otočit kormidlo vlevo. Kormidelník chvatně ručkuje po kormidelním kole a servomechanizmus na zádi otáčí 24 metrů velké a přes 100 tun vážící kormidlo. Současně čísi ruka na velitelském můstku nahmátla mosaznou páku lodního telegrafu. Elektrickými dráty proběhl impuls a přenesl jediný příkaz: "ZPĚTNÝ CHOD". Ve strojovně zadrnčel zvonek a šipka na ciferníku se otočila o sto osmdesát stupňů. Příkaz naprosto nečekaný, který právě večeřícím strojníkům vyrazil leknutím lžíce z rukou. Oba parní stroje pracují nejvyššími otáčkami. Každý z nich žene loď patnácti tisíci koňskými silami proti ledovci. Obsluha horečně uzavírá přívod páry. Rychle přestavit rozvod a opět pustit páru. Stroje s vyvažováním systému Yarrow-Schlick-Tweedy jsou těžké a reverzují neochotně. Mezitím v kotelně házejí topiči 159-ti dvířky další hromady uhlí do 29-ti kotlů. Patnáct atmosfér se poslušně opírá do pístů. Sedmapůlmetrové šrouby se začínají otáčet zpět, teď už 75-krát za minutu. Loď zpomaluje.

Co ale ten třetí šroub? Ten prostřední pětimetrový, proč žene dál Titanik šestnácti tisíci koňskými silami na ledovec? Kde se stala chyba. Odpověděl by nám konstruktér lodi? Určitě, jenže ten zatím nic netuší a odpočívá v luxusním salónu.

Tento menší, zato mnohem rychlejší šroub poháněla převratná novinka tehdejší doby – kondenzační Parsonsova turbína. Bylo to jedno z prvních použití takového zařízení v dějinách paroplavby. Využívala zbytkovou energii obsaženou ve výfukové páře z obou čtyřválcových parních strojů. I po trojnásobné expanzi zbylo dost na to, aby čtyřmetrový rotor turbíny dosahoval 165-ti otáček za minutu. Byla to právě její zásluha, proč dosahovala loď tak závratné rychlosti. Její použití však mělo svá omezení. Spouštěla se, až když loď plula stálou rychlostí a na otevřeném moři. Byla určená pouze pro zvýšení účinnosti a dosažení vyšší ekonomičnosti provozu. Rozhodně nebyla určená na žádné manévrování a už vůbec ne na couvání. Nedokázala se otáčet opačným smyslem. A tak se její 130-ti tunová soustava oběžných kol točila setrvačností dál. Dva krajní lodní šrouby táhly vodu zpět, prostřední, ale rychle se točící šroub tlačil vodu obráceně. Snadno si asi představíte, jak chaotické proudění nastalo na zádi lodi. Kormidelníkovi stékal po zádech studený pot. Loď na natočení kormidla vůbec nereagovala a dál se nezadržitelně hnala na ledovec. Konečně se hřídel turbíny zastavuje. Titanic se váhavě stáčí doleva, ale pomalu a málo. Zpětný chod obou parních strojů stále ještě snižuje účinek kormidla. Zákeřný ledový ostroh, skrytý pod hladinou, párá nýtované opláštění jako konzervu. Nebyl to žádný tvrdý náraz, jen pouhý škrábanec. Jenže moc dlouhý. Co následovalo, všichni víme….

Kdyby byl na můstku konstruktér lodi a kdyby dali ostřílení mořští vlci na jeho radu NEREVERZOVAT, mohlo to dopadnout jinak. Prostřední šroub by dál plnou silou vrhal vodu na kormidlo. To by bez turbulentního víření dvěstěsedmdesátimetrový kolos zvládlo. Titanic by ledovec táhlým obloukem minul. Sice velmi těsně, ale přece.

Nepřísluší nám po těch letech soudit velení prvního důstojníka Titanicu. Jednal zcela správně v souladu s tehdejšími předpisy a poznatky. Nemohl by se ohlížet ani na doporučení konstruktéra – civilisty. I my často v životě rozhodujeme, bez zkušeností a bez možnosti vrátit situaci zpět. Někteří z nás "velí", ale jiní "vědí". Často ovládáme obrovské síly, jejichž účinek, ani následky neznáme. Jak rozhodnete v kůži velitele vy? Plout plnou parou, riskovat loď i životy cestujících? Doufat, že to vyjde. Nebo vsadit na léty prověřené zásady, velet podle předpisů, se vší zodpovědností, přikázat zpětný chod…….

………a potopit se?

-vl-


zpět na seznam článků