Když zafouká ze strnišť...

návrat na seznam článků     seznam článků

originální Halladayova větrná turbína na mlýně v Ruprechtově ...a úroda je už bezpečně pod střechou, přijde ta správná doba na pouštění draků. To byl čas i pro první mleče, kteří dorazili se zrním do slavnostně vyzdobeného mlýna.

Stálý a čerstvý vítr, to byla ta správná písnička pro všechny mlynáře na větrných mlýnech. Jejich lopatky a kuželovité střechy se tyčily po kopcích Drahanské vrchoviny - v Ostrově u Macochy, Háčkách, Jednově, Přemyslovicích nebo třeba v Chvalkovicích u Vyškova či Kořenci, Rozstání, Němčicích a Petrovicích na Blanensku. Lemovaly břehy větrné řeky vanoucí Moravskou Bránou - v Lázničkách, Uhřínově, Božkově, Partutovicích, Jindřichově, ve Skaličce, Zámrsku a Porubě u Hranic. Tvořily kolonie všude, kde nebyl dostatek vody pro mlýnské kolo. Stavěly se hranaté dřevěné celootočné (tzv. německé, zvané však i moravské, kozelčí, beraní či prostě samec) nebo kruhové kamenné s otočnou střechou (tzv. holandské zvané někdy samice). Vybavení měly stejné jako potoční klepáče. Jen palečné kolo bylo místo ve sklepení přímo pod střechou a pohánělo přes trejb shora jedno nebo dvě mlýnská složení s mlecími kameny. Pod lubem s kameny stála truhla moučnice, do které se vysévala mouka přes plátěný pytlík. Vysévacím pytlíkem kmitalo zařízení zvané hasačert, které vydávalo pro mlýny typický klapavý zvuk. Co nesplňovalo kvalitu prošlo pytlíkem do šrotové truhly. I přes spoustu technických vylepšení, nebyla práce ve mlýně žádný med. Aby bylo řádně semleto, musela surovina projít kameny pět až sedmkrát, než z ní byla kvalitní mouka. Pár dní bezvětří stačilo, aby byl mlynář i chasa bez výdělku. A což teprve, když přišla vichřice. Nejeden mlýn za to zaplatil lopatkami.

S rozvojem parních strojů, benzínových a elektrických motorů se zatáhly nad řemeslem větrných mlynářů černé mraky. Kdo nepřestavěl svůj mlýn na moderní válcové stolice, hnané transmisí a motorovým pohonem, ten nedokázal konkurovat dovozu laciné mouky z Uher. Malé nerentabilní mlýnky mizely jeden za druhým.

Ani ty co dožily dnešních dnů to nemají jisté. Nejsou potřeba. Pro mouku přece zajdete do supermarketu. Některé větráky mají to štěstí, že se dostaly do správných rukou a našlo se pro ně využití. Tak se stalo, že se v Ruprechtově, už zase točí unikátní Halladayova turbína. Jediná v Evropě. V některých jiných jsou krásná musea. Například v Rudici, Velkých Těšanech nebo Rymicích. Vždyť větrný mlýn je, už sám o sobě, nepřehlédnutelnou reklamou. Některé jsou však obklíčené hospodářskou zástavbou nebo kýčovitě přestavěné na rekreační chalupy. Z původního účelu nezbylo nic, jen jejich kulatý půdorys.

Spousta mlýnů stojí jen tak, nevyužitých a prázdných. Tiše čekají, chátrají, snad jsou i majitelům na obtíž. Jak by bylo pěkné, kdyby se zase točily. Mohly by se docela dobře stát trošku neohrabanými, zato v krajině impozantně působícími větrnými elektrárnami. Dva tři kilowatty. Nebo že by na těch místech, kde již léta stojí, přestalo z ničeho nic foukat?

-vl-


zpět na seznam článků